demokracie – cesta k anarchii? nebo zase k diktatuře?

Tato demokracie je vládou zastupitelských elit, které ale žádnými elitami ve skutečnosti nejsou. Nezastupují voliče, kteří pro ně hlasovali, ale ty, kteří jsou schopni dobře zaplatit. Tato demokracie dbá formálně na svobody občanů, ty jsou však reálně tvrdě omezeny mantinely jejich ekonomické situace. Panuje též jakási formální rovnost, spočívající snad v tom, že i s miliardářem může obyčejný člověk jednat vestoje. Nikdy však nebude schopen najmout a zaplatit jeho právníky, lékaře či jeho mediální služebnictvo. Nejsme si rovni už ani před Bohem, protože i mystickou víru v něho jsme zaměnili za politický rituál. Jsme tříděni a zařazováni do kastovní hierarchie výlučně podle ekonomické užitečnosti. Nedostatečně užiteční se propadají mezi nedotknutelné a je jim zákonem vypočtena almužna. Nebo také ne. Soucit, pochopení, lásku k bližnímu tato demokracie nezná – nepatří mezi operace přinášející zisk.
Právo vybírat si demokraticky své zástupce je na nic, vylezeme-li ze své díry jen jednou za čtyři roky a oslněni přemírou politické reklamy vyrazíme do volebních místností rozhodovat a vládnout. Správné rozhodování je založeno na správných informacích. Ty však dnes neodlišíme od těch dobře zfalšovaných, jakkoli se lidský druh pyšní schopností vybírat i ze zpráv deformovaných a neúplných intuitivně pravdivé jádro. K tomu je však nutná neustávající pozornost a zájem o veřejné dění, neboť ani naše intuice nevaří z čisté vody.
Absence zájmu občanů o politiku, nahrazení skutečné vládnoucí elity hordou loutek a neochota mocných v zákulisí převzít otevřeně politickou odpovědnost (protože to nenese žádný zisk) vytvářejí společně mocenské vakuum, produkující chaos a nevládu. Chaos, který nás při občasných návštěvách veřejného prostoru tak šokuje a z jehož existence obviňujeme všechny ostatní, jen ne sami sebe.
Jedna z mnoha her, určených k boření rituálů demokracie, se právě hraje na Pražském hradě. Nejde o to, že přímá volba změnila prezidentovy možnosti, to je jen šalebný argument, které nás má odradit od podpory prvků přímé demokracie. Miloš Zeman by postupoval v dané situaci stejně, byl-li by zvolen sněmovnou.
Volili jsme poslance, volili jsme prezidenta.
Dle rituálů demokracie jsou mocnými a za stav státu zodpovědnými osobami poslanci. Tito lidé se však momentálně zabývají tím, jak vykonat vendetu na prezidentovi, který na ně udělal dlouhý nos.
Není patrně náhodou, že česká ústavní fraška vrcholí právě v době dovolených. Přesto je s podivem, proč strkají hlavu do písku i alternativní iniciativy, které samy sebe pasovaly na husy demokracie. Proč na poplach neštěkají skvělí médiální psi? Proč se všichni raději věnují migrénám paní Nagyové? Máme vlastně vůbec ještě šanci kdy se vyvléci se ze sametových řetězů objímačů stromů?
Kdy konečně skončí tohle divadlo a začne se vládnout hlasy z lidu a pro lid?
Je tahle demokracie pro bohaté lepší než diktatura pro masy?