Byl Černobyl zlikvidován záměrně?

anonym

hypoteticky ale na chvíli pedpokládejme že Černobyl byl terčem úspěšné sabotáže. Představte si že seto jako představitel ruského vedení – tedy z poloviny zelená palice a z druhé poloviny diktátor – dozvíte, co s tím uděláte. Přiznáte že jedna z dobře střežených instalací v rusku tak byla snadno infiltrovatelná a zlikvidovatelná, co byste dělal potom, jakožto od představitele takové armádní velmoci se od vás očekává že smetete útočníky v jednom náhlém reflexivním máchnutí rukou 🙂 ale to se nestane, protože jaderné zbraně kvůli tomu nepoužijete. Tím posílíte vědomí v domnělých nepřátelích že jim projde cokoliv pokud to správně zakamuflují. Takže raději pustíte ven verzi řadě selhání zodpovědných pracovníků elektrárny. 🙂 Holt možné je všechno.

Kepler

Souhlasím s george. „nezávislý jaderný fyzik Nikolaj Kravčuk“ – vsadím se že je to Rus a závislý určitě je. Minimálně na vodce, ale zcela jistě na vládních špičkách Ruska. Jediné, co bylo plánováno byl provozní pokus, který měl potvrdit schopnost reaktoru pokračovat bezpečně v provozu při výpadku elektřiny pro čerpadla chladicí vody. Příčinou průšvihu byla totální neschopnost vedoucího směny, nebo kdo tam momentálně šéfoval.

anonym

Tady je to podrobněji. A zajímavý fakt: Operátor Uskov při vyšetřování doslova řekl:

“Často nepovažujeme za potřebné doslovné plnění směrnic – to bychom se do nich doslova zamotali.”

Uskov dále poukázal na fakt, že během výcviku operátorů slyšeli znovu a znovu, že jaderná elektrárna nemůže vybouchnout.

Vše začalo den před havárií, kdy bylo zahájeno plánované odstavení 4. bloku elektrárny. Před odstavením měl být proveden celkem běžný experiment. Měl ověřit, jestli bude elektrický generátor (poháněný turbínou) po rychlém uzavření přívodu páry do turbíny schopen při svém setrvačném doběhu ještě zhruba 40 vteřin napájet čerpadla havarijního chlazení. Tato elektřina je pro bezpečnost reaktoru životně důležitá: pohání chladící čerpadla, regulační a havarijní tyče, osvětluje velín i řídicí pult. Plánovaný průběh experimentu zněl: Snížení výkonu na 25–30 % (700–1 000 MW tepelných), což je nejnižší výkon, při kterém je povolen provoz tohoto typu reaktoru. Dále odstavení první ze dvou turbín, následné odpojení havarijního chlazení (aby nezačalo působit během testu) a nakonec přerušení přívodu páry.

25. dubna

1:00 – Experiment byl pojímán jednoznačně jako elektrotechnická záležitost, proto jej začali řídit elektrotechnici, nikoliv specialisté na jaderné reaktory. V jednu hodinu po půlnoci začalo snižování výkonu v reaktoru.

13:05 – Nejprve byl snížen výkon reaktoru na polovinu a byl odstaven první turbogenerátor. Krátce poté byl odpojen systém havarijního chlazení reaktoru, aby nezačal působit během testu.

14:00 – Dispečer Ukrajinských energetických závodů žádá o odklad testu – blíží se svátky (1. máj), továrny potřebují dohnat plány. Test je tedy odložen o téměř 9 hodin. Obsluha však již na tuto dobu nechává odpojen systém nouzového chlazení reaktoru, přestože je to v rozporu s předpisy. Odklad způsobil, že pokračování v experimentu prováděla nová směna, která na něj nebyla připravena.

16:00 – Ranní směna odchází. Pracovníci této směny byli v předchozích dnech seznámeni s testem a znali celý postup. Speciální tým elektroinženýrů zůstává na místě.

23:10 – Odpolední směna pokračuje opět ve snižování výkonu. Tým elektroinženýrů je unaven.
26.dubna

0:00 – Dochází k vystřídání odpolední a noční směny. Směna Alexandra Akimova nastoupila v 0:00, to zbývá hodinu a 25 minut do výbuchu. V noční směně je méně zkušených operátorů, kteří se navíc na zkoušku nepřipravovali. Připomeňme, kdo byl v té době v řídícím sále čtvrtého bloku:

• Anatolij Djatlov – provozní zástupce hlavního inženýra (Fomina)
• Alexandr Akimov – náčelník směny
• Leonid Toptunov – starší inženýr řízení reaktoru, zodpovědný za regulační tyče
• Boris Stoljarčuk – starší inženýr řízení bloku
• Igor Keršenbaum – starší inženýr řízení turbín
• Jurij Tregub – náčelník směny bloku
• Razim Davletajev – zástupce náčelníka turbínového cechu 4. bloku
• a další: Petr Palamarčuk, Sergej Gazin, Gennadij Petrovič Metlenko, stážisté Viktor Proskurjakov a Alexandr Kudrjavcev

V elektrárně se nachází i A. Juvčenko – jeden z mála lidí, který byl v blízkosti výbuchu a přežil. Žije dodnes a je jedním z hlavních svědků oné děsivé noci.

Operátoři Akimov a Toptunov jsou ve sporu s hlavním inženýrem Djatlovem o tom, jaký výkon je ještě bezpečný pro začátek testu. Grafitový reaktor je při nízkém výkonu velmi nestabilní, to však Akimov ani Toptunov neví.

0:31:37 – Akimov Djatlova upozorňuje: „Anatolii Stěpanoviči, hladina výkonu je pod bezpečnostním limitem 700 MW. Výkon klesá příliš rychle.“ „Jediné, co tady nefunguje, je ten váš naprosto neschopný personál,“ křikl neústupný a k zaměstnancům hrubý Djatlov a rozhodl se provést test při 200 MW přesto, že směrnice uvádí 700–1 000 MW. „Reaktory chyby nedělají, jenom lidé,“ řekl Djatlov.

0:38:26 – V průběhu přípravy testu mají operátoři problémy s udržením stability výkonu reaktoru. Chybou Toptunova nastal prudký pokles výkonu reaktoru až na 30 MW tepelných, tzn. prakticky zastavení štěpné reakce (nestabilní stav). V tu chvíli měli operátoři experiment ukončit a reaktor definitivně odstavit. Dostali jej totiž do značně nestabilního stavu mimo oblast povoleného provozu. Aby dosáhli zvýšení výkonu, zapínají operátoři přídavné oběhové čerpadlo. Vlivem silného ochlazování však klesá tlak a tím se výkon ještě snižuje. Za normálních okolností by v takovém případě reaktor zastavily automatické havarijní systémy. Ty však obsluha úmyslně odpojila. Reaktor se úplně zastavil, výkon 0 W. Djatlov nařídil vytáhnout všechny regulační tyče z reaktoru (osudná chyba).

Toptunov: „Měli bychom reaktor odstavit. Tak mě to učili ve škole.” Akimov souhlasí.

0:42:07 – Pod nátlakem zástupce hlavního inženýra se však pokračovalo dále. Djatlov trval na pokračování v testu. Operátoři pokračovali – měli strach z propuštění, přitom se dopustili několika závažných chyb. Při 30 MW tepelných experiment nejde provádět. Aby zvýšili výkon, nechali na příkaz Djatlova vysunout regulační tyče (schopné zastavit v nouzi reaktor) výše, než dovolují předpisy.

Operátor Uskov při vyšetřování doslova řekl: „Často nepovažujeme za potřebné doslovné plnění směrnic – to bychom se do nich doslova zamotali.“ Uskov dále poukázal na fakt, že během výcviku operátorů slyšeli znovu a znovu, že jaderná elektrárna nemůže vybouchnout.

Djatlov vystřídal Toptunova u řídícího pultu Borisem Stoljarčukem. Během pěti minut výkon vzroste na 200 MW.

1:22:30 – Operátor Leonid Toptunov si nechává vypsat počítačem stav reaktoru a zjišťuje, že počet regulačních tyčí v aktivní zóně odpovídá necelé polovině povolené hodnoty. Po tomto zjištění měli operátoři okamžitě odstavit reaktor – ještě to stále bylo možné. Rozhodli se však pokračovat dále.

1:23:04 – Test začíná. Poslední osudové chyby se operátoři dopustili tím, že zablokovali havarijní signál, který by při uzavření přívodu páry na turbínu automaticky odstavil reaktor. Následně uzavřeli přívod páry – turbína byla odpojena a experiment začal. Reaktor dál běžel na výkonu 200 MW tepelných, podstatně se však snížil průtok chladící vody, rostla její teplota i tlak. Reaktor byl ve stavu, kdy se s rostoucím množstvím páry zvyšovalo množství neutronů v aktivní zóně. Tlak páry začal zvedat 350kg uzávěry palivových tyčí.

1:23:40 – Teď se už katastrofa neodvratně blížila. Výkon v reaktoru rychle roste. Každou sekundu se zdvojnásobuje. „Musíme spustit AZ-5, abychom snížili výkon“, křikl Akimov. „Spouštím havarijní ochranu,“ odpověděl Toptunov a natáhl ruku k červenému tlačítku AZ-5.

Po stisknutí tlačítka se do aktivní zóny reaktoru začaly zasouvat všechny regulační tyče, které se do té doby nacházely v prostoru nad reaktorem a také tyče havarijní ochrany. Ty však byly téměř všechny úplně vytaženy z aktivní zóny a jejich účinek byl proto příliš pomalý na to, co se v reaktoru dělo. Nejprve do zóny pronikly pokovené konce tyčí, které reakci v reaktoru urychlí kvůli odvodnění kanálů systému řízení a ochrany. Špičky tyčí vnikly do reaktoru, ve kterém se už chladící voda měnila v páru a rychlost reakce rostla. Výsledkem toho byl nárůst teploty aktivní zóny. Ke správnému účinku tyčí nedošlo. Některé tyče se ani zasunout nemohly, protože dráha pro jejich zasunutí byla zdeformovaná teplem. Toptunov, Djatlov, Akimov, Stoljarčuk jsou zmateni. Ze strany centrálního sálu jsou slyšet různé údery.

1:23:44 – Poté došlo po sobě ke dvěma mohutným výbuchům. Reaktor byl přetlakován tak, že pára odsunula horní betonovou desku reaktoru o váze 1 000 tun. Do reaktoru vnikl vzduch a reakcí vodní páry s rozžhaveným grafitem vznikl vodík, který vzápětí explodoval a rozmetal do okolí palivo a 700 tun radioaktivního hořícího grafitu, což způsobilo požár.

Akimov, ani Djatlov v tomto okamžiku nevěří, že došlo k nehodě. Posílají dva operátory aktivní zónu zkontrolovat. Tito jsou ozářeni smrtelnou dávkou, stihnou však ještě podat zprávu o tom, co viděli. Když Akimov slyší, že reaktor je zničen, zmateně na velínu vykřikuje: „Reaktor je v pořádku, nemáme žádné problémy.“ Akimov a Djatlov neustále přikazují operátorům přidávat chladící vodu. V šoku nedokážou pochopit situaci – jsou přesvědčeni, že se nic neděje.

Pět minut po explozi přichází první telefonát. Hasiči dostávají zprávu, že došlo k explozi mezi 3. a 4. reaktorem a že hoří střecha reaktorového sálu.

2:20:00 – Požár se podařilo na 4. bloku lokalizovat. Hasiči se vrhli do boje s ohněm, aby se nerozšířil na další bloky. Mezi tím z rozbitého a rozžhaveného reaktoru unikla radioaktivita. Za deset dnů uniklo od okamžiku výbuchu okolo 4 % radioaktivity.

5:10:00 – O tři hodiny později byl požár za cenu životů hasičů uhašen. Exploze vyzářila asi 300 sievertů (na běžný snímek plic potřebujeme asi 0,035 sievertu). Vzniklý radioaktivní mrak byl větrem hnán nejdříve nad Skandinávii, kterou přeletěl a vrátil se zpět do místa svého vzniku, ale ještě ve stejný den havárie změnil vítr směr a vál přes Polsko přibližně směrem na tehdejší Československo a na Rakousko. „Vlna“ se odrazila od Alp a přešla naše území ještě jednou, směrem na Polsko. Druhá velká vlna zasáhla Bulharsko. Situaci ukazuje mapa v příloze

27. dubna

7:00:00 – K Černobylu přijíždí generál Pikalov ve vozidle vybaveném radiační ochranou a dozimetry. Zjišťuje, že uvnitř reaktoru ještě hoří grafit a že reaktor vydává ohromné množství záření a tepla. Krátce poté je varována sovětská vláda, která nechává ve 14:00 evakuovat přilehlé město Pripjať. Helikoptéry svrhují na reaktor 800 tun dolomitu, karbit boričitý, 2 400 tun olova a 1 800 tun písku a jílu.

28. dubna

Krátce po osmé hodině večerní středoevropského času se o katastrofě prostřednictvím krátké zprávy TASSu dovídá svět. Bylo vyhlášeno 30kilometrové zakázané pásmo.

1. května

V Gomelu, Kyjevě a dalších městech v okolí Černobylu se slaví Svátek práce. Úřady tvrdí, že situace je stabilní. Později se ukáže, že tím míní fakt, že radiace od 26. dubna postupně klesá.

2. května

Požárníci odčerpávají vodu ze zásobníku pod reaktorem. Tento nebezpečný úkol plní až do 8. května. Každý dostává prémii 1 000 rublů.

4. května

Do země pod reaktorem jsou vrtány díry a jimi se pumpuje tekutý dusík, který půdu zmrazí.

5. května

Evakuace Pripjati trvala týden. Den začíná rozsáhlým únikem radioaktivity – téměř stejně velkým jako 26. dubna. Únik však později prakticky úplně ustane. Dosud nebylo nalezeno přijatelné vysvětlení tohoto druhého úniku.