Odpoveď byla označena jako užitečná

„Bude-li“......o tom to je.
Ale není to tak,že?
Někdy se zdá,že jsme z podstatně měkčího materiálu.
A plastelína to není.

Upravil/a: fcoop

Když jsou křemeny zality blahobytným sádlem, už si nazajiskří. Případný kvádr ovšem taky ne, navíc bude kluzký a snadno zahučí kam bychom nechtěli.

Pan Neruda to myslel v přeneseném slova smyslu. Je pravda, že dva křemeny mohou za jistých podmínek jiskru vytvořit, ale taková jiskra nezapálí. Žádné nebezpečí by to tedy pro národ nebylo. Spíše takový střet dvou křemenů slouží k otupění ostrých , nepotřebných hrad a díky tomu se ze špičatého křemene postupně stává ten pomyslný kvádr. Pokud to zhodnotím, tak Neruda mohl mít pravdu, bohužel k takovému výsledku nás čeká ještě spousta jiskření střetů a práce. Mrzí mně, že moje generace se toho už zřejmě nedožije.

Mezi lidmi to jiskří, přestože z křemene nejsme.
V dobrém i v tom horším slova smyslu. (I zde.)

Představa národa z kvádrů se mi na rozdíl od křemene vůbec nelíbí.
Kvádr ve mně evokuje otesání, opracování „k obrazu“ někoho jiného.
A obávám se, že různých úprav a regulací je až až…