„Až já budu velká, bude ze mě selka…“ zpívá se v jedné lidové písni. Jak se vyvíjely vaše touhy po povolání?

O nějaké touze nemůže být řeč. Protože mé potenciálně budoucí povolání v té době nebylo nic, co by se nedalo splnit. Měl jsem ale štěstí v tom, že když jsem pobýval o prázdninách u babi a to hlavně pak ke konci školní docházky, jsem pak zkoušel kde co a věděl jsem i díky dědovi, že bych mohl být manuálně zručný. Takže jsem se výběrem trefil do toho správného povolání a nikdy jsem nelitoval. Tu práci jsem dělal celý život až do důchodu a nakonec se mi i povedlo vydělávat tolik peněz, že mám nadprůměrný důchod, což je paráda, takže mi nic nechybí.

Chtěl jsem být klimatolog, ale rozmyslel jsem si to neboť je tento vědní obor náročný. Tak jsem se nakonec vyučil zahradníkem. Teď jsem ale závislý na ID protože mám často i třeba do měsíce epileptický záchvat.

ve 4 letech zloděj – abych nemusel chodit do práce
v 5 letech kouzelník – vyčaroval bych peníze a neskončil v base jako zloeděj
v 6 letech zedník
v 8 – 12 letech automobilový závodník
13 let – automechanik
od 14 – jsem nevěděl, vyučil jsem se v nejbližším učilišti elektrikářem
po vojně jsem byl Mistrem na učňáku kde jsem se vyučil a maturoval
od 29 do 39 – jsem byl pedagog volného času na DDM
po 44 – pak archeolog a průvodce na zámku, v synagoze …
od 54 – úklidová služba a částečný invalidní důchod = nemusím až tak moc chodit do práce – konečně splněná dětská touha…

Od malička mě přitahovaly vrtule, tudíž pilot. Zdraví ovšem zasáhlo (spíš lékaři s vakcínou) a musel jsem zvolit náhradní řešení – elektrotechniku. Té jsem se držel, a vlastně držím až dosud. Takže dost nezajímavý vývoj.

Upravil/a: orwell