Ahoj,pro milovniky hor,uz jste se zazili na vlastni kuzi-zimni vanici,nebo lavinu?

Ano zažil. Vánici několikrát. Dokonce i přespání v mínus 22 stupmích. Lavinu jsem viděl , jak se začala trhat a potom celý průběh ze vzdálenosti cca 500 – 800 m

Síce nelyžujem, ale také vetríky spojené s bielou záplavou som zažila už viackrát, najhoršie bolo na holom vrchole, kde sa nie je kde schovať. V tomto prípade neostalo nič iné, len sa zahrať na Eskymáka a bivakovať pod snehom, aj keď ho odvievalo… ako príjemne sa na to potom spomína pri ohni s praskajúcim drevom.
Pokiaľ by niekto nevedel, čo je to bivakovanie, odkaz na malú informáciu:
http://www.kstst­.sk/pages/vht/bi­vak.htm
Doporučujem pozrieť každému, kto by chcel chodiť do hôr na túry. Šťastie praje pripraveným…
Doplňuji:
Klub slovenských turistov
http://www.kstst­.sk/index.htm

Upravil/a: led

Byvam na Orave pod Rohacmi, takze o zimne vanice tu nudzu nemame, lavinu som uz tiez niekolkokrat videla, nastastie zdialky. Na konci roku 2005 som (sluzobne) bola svedkom zachrannej akcie na Spalenej, kde pod lavinou zomrelo 7 mladych lyziarov, bolo to nieco strasne. Odvtedy v zime do Rohacov nechodim.
Uz predtym som mala k horam velky respekt, odvtedy v zime aj strach. Nechapem ludi, ktori hory podcenuju a riskuju zivot (a nielen svoj, ale aj clenov horskej sluzby a ostatnych zachranarov).

19. listopadu 2004, ked vichrica vyvalala smreciny v Tatrach, aj u nas na Orave bola kalamita. Bola som ju pre lesnikov nafotit, dopadlo to tak, ze ma museli retazou tarat zo zaveja, kde som spadla – smykla sa mi noha na schode LKT-cka a bolo to. Potom bundu pod pazuchy, okolo nej retaz, ktorou sa navijakom tahaju kmene stromov, a uz to islo 🙂

Nic tak drsného naštěstí ne… Ale, myslím, tak před dvěma lety byly v Krušných horách opravdu mrazy a vánice – vše hodné jejich jména. Uvízli jsme s mužem sami – i bez majitele(!), který se s nám nemohl dostat – v jednom sice velmi útulném, ale fakt osamělém pensionu, takovém tom, jak se o nich říká Na konci světa. Vypadával proud, všude kolem černočerná tma, cesty neprůjezdné (ani pro rolbu), ale přesto jeden z nejromantič­tějších zážitků.

Ano,váníci a pořádnou. Naše jednotka hasičů byla ten den na stáži u HZS KHK na stanici v Trutnově.V 16:30 přišla žádost o výpomoc horské službě s hledáním ztraceného lyžaře (samozřejmě za tmy). Po dvou hodinách jsme ho sice našli,zalezlého pod spadlým stromem.Ale dalo nám to dost zabrat. 2 hasiči jeli na rolbě,1 na skůtru a zbytek na běžkách.Já jsem bohužel byl na běžkách takže to příjemné moc nebylo,ale vyplatilo se to. Nicméně bylo 12° pod nulou,vítr zhruba 65km/h a do toho sníh.Nejhorší že to bylo z kraje lesa takže občas padaly i stromy.jeden spadnul cca 3m za mě.

Když se človíček pohybuje celý život venku (s výjimkou pobytu v hospodách, doma a na schůzích – nevěstince nenavštěvuji), tak občas se do nějaké nepříjemnosti připlete. Stalo se několikrát, že jsem například zůstal v lese desítky kilometrů od civilizace s rozbitým nebo zapadnutým postrkem (jakýkoliv dopravní prostředek), ale vždycky se povedlo se nějak z toho dostat, popřípadě dojít do civilizace. Ale fakt je, že vidina jít třeba 20 km v mrazu okolo –25;C nebyla nikdy povzbudivá a ta vidina zpravidla pomohla problém vyřešit, že jsem to nakonec dojel.
Jeden čas jsem chodíval pracovně denně okolo 30–40 km po lesích (lyže používat nešly – ty jenom překážely). A když se k večeru přihnala vánice, taky to nebylo příjemné trefit někam do tepla.
Jednou se mi dokonce stalo, že jsem natolik během chvilky prochladl, že jsem nebyl schopen udržet sirku v ruce abych si rozdělal oheň. Přiznám se, že tenkrát mi bylo hodně ouzko. Ale nějak se to povedlo.
Horší je, že následky takových příběhů se začínají po letech projevovat – rychle mi prochladají ruce, nohy apod. Ale zas, když si člověk sáhne hluboko do svých sil, tak je potom i na co vzpomínat.