Kde studují rodinní terapeuti a sexuologové?

Rodinní terapeuti všude možně. Je otázka co vše umí a co dělá a zda má na to nějaké vzdělání. Sexuologové potom mají vystudovanou medicínu.

Tak určitě v Praze, patrně v Brně, i v dalších městech. Někteří dálkově z domova.

Upravil/a: Edison

Základem pro obor rodinné terapie může být ledajaký obecný vysokoškolský obor – psychologie, sociální a speciální pedagogika, sociální práce – takové obory bývají hlavně na psychologických a pedagogických fakultách, ale i např. na některých teologických aj. Každopádně na samotný vysokoškolský obor zpravidla bude nutné navázat specializovanými kursy a výcviky. Polovina psychologů a „koučů“ se živí tím, že pořádá kursy a výcviky pro jiné psychology, terapeuty a kouče a tahají z nich tak peníze – to je takové „letadlo“.

„Sexuologie“ je název pro dva docela různé obory: jednak lékařská sexuologie, jednak sexuální psychologie. Ten první obor bývá zpravidla nástavba k obecné medicíně nebo třeba ke gynekologii nebo psychiatrii, to druhé ke klinické psychologii. Jedni mívají titul MUDr, druzí PhDr, někdo může mít klidně plnohodnotně vystudované oba ty obory – ony se stejně dost prolínají. Záleží na tom, jestli tě zajímají spíš jen čistě technicky otázky plodnosti nebo erekce, nebo jestli ti jde spíš o vztahy, city, lásku, identitu, řešení života… Psychologie i medicína se učí skoro na každé univerzitě, ke specializaci studia pak bude spíš třeba se porozhlédnout, kde zrovna působí největší kapacity v oboru, které by tě mohly něco naučit.

Psychoterapie či rodinná nebo partnerská terapie většinou vychází z nějakého konkrétního směru, inspirovaného nějakou konkrétní osobností, která ten směr „založila“, a ty terapeutické směry fungují trošku jako náboženské sekty: každá má svoje pojmy, svoje metody, svoje fráze… může být přístup systemický, kognitivně-behaviorální, psychoanalytický, humanistický, logoterapeutický, psychofyziologický… a tomu přístupu, který se to snaží všechno tak nějak namixovat, se říká integrativní. Některé směry jistě mají tendence se do rodinné terapie montovat víc než jiné směry.

Tak jako v supermarketu nebo autoservisu by neměli rozhodovat za tebe, co chceš jíst nebo jak chceš řešit svoje auto, tak i terapeut by měl od svého klienta (svých klientů) dostat nějakou zakázku, a ne rozhodovat za něj (za ně), co se svým životem udělá. Ale jako odborník by měl umět poradit, jak na to. Může pomoci jen těm, kdo si chtějí nechat pomoci, a samozřejmě ani on není vševědoucí ani všemohoucí. Autoopravář ti taky z rozbitýho žigulíka neudělá nablýskaný rolsrojc.

Podobný odborník může být k ničemu tam, kde je ve vztahu/rodině vzájemná ochota všech členů naslouchat jeden druhému, ovšem jako nestranná osoba může být při posuzování vztahu velmi užitečný všude tam, kde ochota naslouchat není, byť by šlo o jedinýho člena ve vzájemných vztazích. Na druhou stranu, kdo poslouchat nechce, většinou poslouchat nehodlá a žádný odborník to nejspíš neovlivní. Z toho mně jaksi plyne, že rodinný terapeut bude dobrej nejspíše pouze tam, kde jedinec ve vztazích UPŘÍMNĚ NEVÍ, že milované neposlouchá. (;

Jinak „takoví ti“ rodinní terapeuti a sexuologové jsou všichni susedi, pokud máš krásnou ženu. (;

Upravil/a: zjentek